Vrcholy a pády

Na chvilku si odskočíme od Whole30. Ale slibuju, že jen na chvilku. Zatím to vyprávění bylo vlastně docela sluníčkové, že vše probíhalo nad očekávání, ale realita posledních týdnů byla trošku jiná.

Z prvního většího výletu, návratům k běhu a celkově z toho, že jsem začítala fungovat, jak jsem byla zvyklá, jsem byla neskutečně nadšená. Možná jste sledovali na Instagramu hromady stories, spoustu nadšení, zážitků a furt se něco dělo. Měla jsem trošku pocit, že musím všechno dohnat. Ono se totiž tak nějak všechno dařilo a já jsem nechtěla přemýšlet nad tím, že by to tak nemuselo vlastně být.

První měsíc po návratu z nemocnice byl celkově opatrnější – ale druhý už jsem se už tak nějak snažila zajet do normálního režimu a pomalu začínat fungovat tak, jak jsem byla zvyklá. Musím přiznat, že práce byla nejlepším prostředkem, jak začít zase fungovat. Jsem neskutečně ráda, že mám práci, která mě baví a kterou dělám ráda (ťuk ťuk ťuk). A musím říct, že mi to hrozně pomohlo. No a pak přišlo stěhování. Čím dál víc času jsem trávila s Davidem v jeho bytě, a tak jsme se rozhodli pro společné bydlení.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že jak se mnou stěhování zacloumá. Nebylo to žádné nechtěné stěhování, ale naopak krok na který jsem se dost těšila. Věřila jsem, že je to krok správným směrem. Kdybych tušila, kolik jsem toho nastřádala za půl roku ve 2+kk, tak bych si snad objednala stěhováky. Ale nějakým způsobem se nám to podařilo odstěhovat. Ale bylo to šílený. Balení věcí a ježdění tam a zpátky s přeplněným autem nám zabralo celý víkend a já po něm byla totálně vyšťavená. A to mám ráda změny. Moc.

A David viděl, že toho mám plné kecky a měl skvělej nápad, že úspěšné stěhování oslavíme. A vybral moji srdeční záležitost – Goodies bistro (už jsem o něm psala, mrknout můžete tady). Tady patřím mezi hodně pravidelné návštěvníky. Miluju to prostředí, jídlo a taky nejvíc ochotnou obsluhu (a že si kolikrát fakt vymýšlím, ale nikdy to nebyl problém – takže velké díky!!!). Tak jsme se šli nadlábnout (nečekaně výborně) a pak pokračovali ještě do Pivnice U Císaře Pána. A celkově jsme si užili hrozně fajn večer a tak nějak zajedli a zapili začátek společného bydlení.

Večeře v Goodies 🙂
A pivko a vínko 🙂

Ač stěhování jsme úspěšně zvládli, tak ta situace spolu se změnami počasí tak nějak spustila studenou sprchu. Přišla šílená únava (jak psychická, tak fyzická), bolesti hlavy a neskutečné chutě na sladké a všemožné prasárny. A ač jsem si hrozně přála to ukočírovat, tak musím říct, že jsem to ani omylem neměla pod kontrolou. A alespoň troška zdravého rozumu mi zůstala a musela zase trošku přibrzdit. Jestli si pamatujete, jak jsem psala o tom, že jsem byla už pološílená, když jsem byla doma/v nemocnici a nemohla nic dělat, tak tohle bylo dost podobný. Zase mi to vzalo vítr z plachet. Nálada na bodu mrazu, úsměv jsem nechala většinou ráno v posteli a vždycky se modlila, aby dny plynuly co nejrychleji a vše bylo zase „jak má být“ (chytračka). Po pár dnech, kdy se nic moc nelepšilo a hlavu jsem měla jak střep, jsem se radši otočila u doktora a dostala první prášky.

Jedna z nejlepší investic poslední doby byl diář The holy bible of your body…Asi mu věnuju samostatný článek 🙂

Po týdnu jsem se mohla zase prášků zbavit. Tak jsem si říkala, že bude už jen dobře (furt jsem zůstávala pozitivní :)) Ale zhruba měsíc se střídaly dny, kdy jsem měla pocit, že svítá na lepší časy a byla jsem sluníčko se spoustou plánů, nápadů a energie a pak tu byly dny, kdy jsem měla pocit, že se mi rozskočí hlava a při sebemenší zátěži (jak psychické tak fyzické) se mnou tělo odmítalo spolupracovat. Byla jsem protiva roku a vyhnout se mi byl nejlepší nápad.

V půlce září jsem se rozhodla zkusit teda vyměnit běh za posilku. S Davčou jsme měli plány, jak by bylo dobrý začít a o nějakém zvedání vah nemohla být vůbec řeč. Ale tak nějak se mi zastesklo po té atmosféře posilky a měla jsem pocit, že potřebuju vědět, jak to zvládnu. Tak jsem se jednoho dne pověsila na Davida a šla s ním. Na první návštěvu a seznámení s novým prostředím (díky změně majitele) jsem zvolila základní cviky téměř bez vah – dřepy, overhead press, deathlifty a pár balančních cviků na Bosu. Ani jsem se vlastně skoro nezpotila, jen jsem měla ohromnou radost, že jsem ten krok udělala a cvičit šla.

No a moje radost trvala přesně do dalšího rána. Moje tělo si evidentně nemyslelo, že je čas se vrátit do fitka. Víkend jsem byla úplně nepoužitelná. A to nemyslím, že by mě bolely svaly, které hooodně dlouho odpočívaly (ale taky samozřejmě :D). Takže návrat do fitka odložen. A začalo období experimentování, co si můžu vůči tělu dovolit. Byla jsem zvyklá se hýbat tenhle stav nebyl rozhodně ničím, co by mě těšilo.

A pochopila jsem taky, jak spousta lidí nadává, že jejich tělo reaguje na změny počasí. Ty byly hrozně znát. Ale to, abych nebyla úplná lemra dost zachraňovaly procházky s Davidem a Ichim a dokonce jsem se (ač hooodně hodně nerada) vrátila ke stepperu. Nic proti stepperu, ale rozhodně to není pohyb, kterej bych si zamilovala…fakt ne…ale teď bych ho neměla hanit, protože mě tak trošku zachraňoval. Tak trošku hodně :D.

Týden zpět se do toho všeho přidalo pracovní vytížení a opět bolesti hlavy. Hodně jsem toho prospala a vlastně furt odpočívala. Bohužel jsem se nemohla účastnit akcí na kterých mě záleželo s blízkými, ale snad bude příležitost vše dohnat. Na pohyb jsem neměla ani chuť. Ale hodně zafungovala rozhodnutí pustit se do programu Whole 30. Dneska už je 20. den programu Whole30 (o tom už jsem toho psala hodně) a díky bohu za něj. Slíbila jsem, že budu vše monitorovat, fotit a sdílet. Původně jsem chtěla denně na Instagramu, ale nějak mi to nevyšlo. Tak alespoň formou článků to bude :).

Whole30 mi aktuálně neskutečně pomáhá a je hodně znát, jak na něj tělo reaguje. Už v nemocnici se ukázalo, že hojení probíhalo najednou úplně jinak, když jsem v tomto stylu jedla a víceméně to samé se ukázalo i teď. V prvním týdnu tělo pustilo snad všechnu vodu, kterou mělo schovanou. Tím, že to není moje první W30, tak už poznám, kdy je to tělo spokojené a začíná z toho „čistého“ jídla profitovat. I proto jsem došla k rozhodnutí, že nechci skončit 30. den a začít zavádět. Dokud se tělo nedá dohromady a nebude perfektně fungovat, tak budu pokračovat ve W30 a uvidíme jestli z toho bude W40 nebo W90….to ani nechci teď rozhodnovat. Ale o tomhle budu ještě psát v samostatném článku.

Tak zase u dalšího článku ahoooj :))) Příště se zase vrátím k Whole30 a dodám další inspiraci a recepty.

Andy

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*