Návraty

Na finální vyšetření jsem šla neskutečně rozklepaná a obrovskými obavami. Nebudu vás napínat, nakonec vyšetření dopadla výborně a to, co ukázala CT nečekali ani lékaři. Na posledním vyřešení mi lékařka ukazovala první CT a teď to finální a rozdíl byl neskutečný. Do teďka mě nepřestalo fascinovat, jak si tělo dokáže poradit a za relativně krátkou dobu „opravit“ části, které potřebuje.

A na druhou stranu se vykašla na věci, které nepotřebuje. Díky lékům, které odčerpávaly minerály z těla se mi rapidně zhoršila pleť (která, co si budeme povídat nebyla do té doby buhvíjak skvělá) a najednou jsem měla hodně suché vlasy. Ale to jsou věci, které člověk na určitě čas přežije a moc rád na nima mávne rukou.

Když jsem slyšela ty dobré zprávy na vyšetření, moje první otázka byla, zda se budu moct vrátit co nejdřív do práce. Lékařka byla trošku v šoku, později přiznala, že spíš čekala, že budu chtít zůstat alespoň půl roku doma, ale já se už nemohla dočkat, až se vrátím za kolegyňkami a dělat práci, kterou mám moc ráda (doufám, že jsem to akorát nezakřikla a nebude to od zítra stát za starou bačkoru :D). Nakonec jsem dostala požehnání, ale ještě záleželo, co na to řekne můj obvodní lékař. Nooo tam už jsem přišla s prosíkem 😀 a dělala smutné oči. Slíbila jsem hory doly, jen abych se mohla vrátit zpět a nakonec jsem dostala svolení a neschopenka mi byla ukončela.

Do práce jsem se těšila neskutečně, tak jsem tam jela, hned na šestou hodinu, abych měla čas se trošku aklimatizovat, než se začnou hrnout kolegové. Úžasným překvapením byl přivítací vzkaz, který mi holky připravily. Hned první problém jsem zaznamenala, když jsem se chtěla přihlásit do počítače, protože jsem si zaboha nemohla vzpomenout na heslo. Trvalo celou věčnost, než jsem si vzpomněla a chytla jsem trošku paniku, jestli jsem toho náhodou nezapomněla víc. Ale nakonec to dopadlo dobře.

První dny jsem v práci pobyla tak spíš sporadicky snažila se vrátit zpátky do režimu. Domů jsem chodila unavená, většinou jsem odpoledne ještě prospala, ale za to jsem byla strašně šťastná, že se věci vracejí k normálu . Každým dnem jsem se cítila líp a líp a to mi dodávalo velkou energii a odhodlání. Pohyb v tu dobu znamenal pouze a jen procházky z Ichim a každovečerní protahování (dle instrukcí z rehabilitace), když mě bolelo za krkem, tak jsem v poledne většinou poprosila kolegyni, která mě ochotně promasírovala a hnedka bylo líp. Když byla takováhle podpora a skvělá atmosféra, byla radost se vracet.

Když byl už v práci trošku zajetý systém bylo na čase otestovat, jak budu fungovat mimo při zátěži. A tak jsme se s Davidem rozhodli vyrazit na první větší výlet. V záchvatu nadšení jsem udělala pár záběrů a vznikl z toho takový report. Kdyby vás to zajímalo, tak mi dejte vědět na Facebooku nebo na Instagramu, když vás bude víc tak se hecnu a přikonám stud a třeba ho nasdílím. Teda jestli dostanu dovolení od Davči :D, který nebyl moc moc nadšenej, že jsem ho točila, ale řekla bych, že byla prča :).

A na Prachově jsme narazili na mamku 🙂

Vyrazili jsme nakonec na procházku do Prachovských skal navštívit kavárnu na kterou jsem dostala doporučení (a myslela jsem si, že vám dám daleko dřív vědět, jak nám chutnalo, abyste mohli taky zajít, ale nějak mi trvalo, než jsem se dostala „příběhově“ až sem, tak pardón :)). Z Prachova jsme přes Pelíšek seběhli k Jinolickým rybníkům, kde si Davča nutně potřeboval dát langoše :D. K langoši jsme si dali pivko a pak už se jen spokojený vrátili přes Brada – Rybníček do Jičína. Od začátku jsem byla zvědavá, jak moje tělo zvládne těch asi 20 kilometrů a jestli nepřijdu nějaké komplikace. Nooo jsem moc ráda, že můžu říct, že vše dopadlo skvěle, výlet jsme si všichni tři moc užili a do Jičína jsme dorazili pěkně uchozený. Já jsem měla ještě večerní program s moji Veru v podobě véči a letního kina, tak jsem se trošku bála, abych ji tam někde neusnula, ale nakonec to byla pohodička a celá sobota byla prostě skvělá.

Tímhle prvním výletem jsem tak nějak oficiálně odstartovala návrat zase k aktivnímu životu (který mi tak moc chyběl) a rozhodla se být za vzornačku a poslouchat svoje tělo, kterému jsem věřila, že si řekne, když se nebude cítit dobře.

Jídlo na prvním místě

Jak jsem v obou nemocnicích poctivě řešila jídlo a snažila se dávat tělu jen to nejlepší, tak po návratu domů a do práce to bylo úplně naopak. Vůbec nevím, kdy se to stalo a zpětně teď když nad tím přemýšlím, tak si ťukám na čelo. Místo jídla na které jsem byla zvyklá jsem prostě tláskala všechno na co jsem měla chuť a vůbec neřešila složení, živiny, vůbec nic.

Ne snad, že by mě zdravé věci nechutnaly, ale měla říkala jsem si, že tělo si řekne (jako si řeklo v nemocnici), co potřebuje a budu ho poslouchat. No tělo toho moc neřeklo 😀 a to, co řeklo, nebylo moc v souladu se zdravým životním stylem. Nebudu vám tady zase lhát, že bych se cpala pizzou a zajídala to koblihama, ale čokolády, sušenky a různě takové malé dobrůtky byly čím dál častější a tak nějak to sklouzlo k pro většinu lidí „normální“ stravě. A teď je na místě vysvětlit, že stravovat se tímhle stylem nevidím jako problém, ale moje tělo na to jednak nebylo zvyklé a jednak už jsem za těch pár let věděla, co mi dělá dobře a co ne a nějakým záhadním způsobem jsem se dostala do bodu, kdy jsem jedla věci, které jsem věděla, že mi nedělají dobře. A všimla jsem si toho přesně ve chvíli, kdy jsem usoudila, že bych chtěla začít zase řešit to, jak vypadám.

Ve chvíli, kdy jsem se změřila, vyfotila a zvážila jsem musela sebekriticky přiznat, že tohle vážně není cesta, kterou bych měla a už vůbec ne chtěla jít. Noo tak bylo na čase oprášit znalosti nabyté ve výživovém kurzu, vyhecovat se a spustit akci „zpátky do formy“.

2 Komentáře

  1. Andy vůbec jsem nevěděla o tvém úrazu a o tom všem kolem.. Ale jsem nadšená z toho, jak krásně všechno zvládáš..😊 blog se mi moc líbí.. jen tak dál 😊 Ráda čtu tvé články..

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*