Trpělivost růže přináší

Po týdnu a půl v jičínské nemocnici jsem se zbavila další části léků a téměř všech hadiček. S rehabilitační sestrou jsem zkoušeli čím dál náročnější cviky bylo úžasné, že se mi věnovala nad rámec svým povinností a byla mi neskutečnou oporou.

K rehabilitacím se přidalo logopedické vyřešení. Vše probíhalo lépe než se čekalo a najednou se začalo mluvit o návratu domů. Touhle myšlenkou jsem se úplně nadchla. Po vizitě za mnou přišla ještě lékařka, že by byla ráda, kdybych nastoupila na rehabilitaci na pobočku nemocnice v Novém Bydžově. Nejdřív mě představa dalšího pobytu v nemocnici teda docela vyděsila, ale rozhodla jsem se, že budu rozumná a budu se řídit radami lékařů. Slíbila jsem sama sobě, že budu za vzorňačku, abych mohla zase co nejdřív běhat a cvičit.

Než jsem měla nastoupit do na rehabku do Bydžova, tak mě čekaly čtyři dny doma. David se nabídl, že se o mě postará a bude mi snášet modré z nebe (chudák netušil co ho čeká :D). Dva dny před opuštěním nemocnice jsem již nedostávala žádné léky. Vše se zdálo být úplně v pohodě a já si připadala zdravá jako rybička. Když si mě David odvážel z nemocnice, tak jsem trošku zalitovala rozhodnutí, že nastoupím do Bydžova. Hlavou mi lékaly myšlenky, co tam vlastně budu dělat.

Odpověd jsem dostala hnedka první ráno doma. Vstát z postele prostě nešlo. Zblokovala se mi celá krční páteř a rozbolela mě celá hlava. Přestaly působit léky a najednou jsem si poprvé připadala, že mi něco je. Nebyla jsem schopná téměř fungovat. Najednou jsem měla pocit, každá minimální aktivita mě stojí veškerou energii a jediné na co mi zbývala síla, byl spánek. I po krátké návštěvě jsem prospala půl odpoledne a stejně jsem měla pocit, že nejsem vyspalá. Najednou mi začalo trošku docházet, že to nebude asi taková sranda a nastalo období, kdy jsem byla opravdu na zabití. Nálady se mi měnily během pěti minut a David se mnou měl neskutečnou trpělivost a opravdu dělal vše, co mi na očích viděl.

Ikdyž se dny zdály dlouhé, tak přece jenom nastal den odjezdu do Bydžova. Jelikož jsem zjistila, že se jedná opravdu o specializované pracoviště a slyšela jsem na vše samou chválu, tak jsem si říkala, že to třeba bude nakonec docela fajn. Představovala jsem si to jako takový moderní lázeňský komplex :D. Když jsme přijeli do areálu nemocnice a já viděla všechny lidi o minimálně 30 let starší a budovu, která už toho asi hodně pamatovala, tak se mi docela podlomila kolena. Se smutným výrazem v očích jsem se vstupovala na oddělení a nemohla uvěřit, že právě tady strávím čtrnáct dní.

Nebudu vás nudit programem rehabilitace, na pokoji jsem měla dvě skvělé babči, které jsem si okamžitě oblíbila. Díky zkušenosti s jídlem z jičínské nemocnice jsem požádala o stejné nastavení jídla a i zde mi vyšli naprosto luxusně vstříc. Moje spolubydlící se po pár dnech začaly vyptávat na moje jídlo, kupovaly si v nedalekém krámě místo zmrzliny zeleninu a byly hrozně fascinované tím, jak vypadá moje strava :D. Ani by mě nenapadlo jim nebo někomu jinému mluvit do toho, jak by měl jíst, ale když se mě zeptaly na názor, moc ráda jsem jim ho řekla. Měla jsem ohromnou radost z toho, jak samy od sebe si tu stravu upravovaly. Těžko říct, jestli jim to vydrželo i po návratu domů.

Každý den jsem měla do dvou hodin různé procedury, kde se snažili mě dát do kupy. Jediné, co jsem neměla ráda byl takový aqua aerobic v trošku oldies stylu. To bylo vážně peklo, v bazénu asi 2 na 2 metry jsme čtyři skotačily asi půl hodiny. Ale vše bylo kompenzováno úžasnou prací rehabilitační setřičky Zdeničky, která byla úžasná a díky jejím metodám a cvikům jsem dělala neskutečné pokroky.

Ale nakonec 14 dnů v Bydžově uteklo jako voda a vlastně tady vznikl první nápad toho, že ty všechny vzpomínky dám dohromady. Teda můj nápad to nebyl, přišel s tím David. První týden za mnou byl, ale pak musel do Německa na služebku, tak nám zbývalo být v konktaktu pouze přes videohovory. Já jsem ve volných chvílích si chtěla uchovat vzpomínky, už jenom proto, že to byla hrozně velká zkušenost a zapomenout na ni by nebylo rozumné a ani jsem to nechtěla.

Ikdyž Nový Bydžov není od Jičína úplně blížko, tak furt za mnou někdo jezdil na návštěvu. Nebyl den, kdy bych neměla plné odpoledne, za to jsem byla neskutečně ráda a všem mým přátelům a rodině moc děkuju, jste skvělí. Takže bych řekla, že to byla opravdu taková malá dovolená a nakonec jsem byla i trošku smutná, když nastal den odjezdu. Jen to mělo takový zvláštní stín.

Od té doby, co jsem se vrátila domů z nemocnice a pak odjela do Bydžova jsem se absolutně necítila ve své kůži. Nebyl k tomu žádný zvláštní důvod, ale nedokázala jsem ovlivnit svoje nálady, optimismus střídala špatná nálada a měla jsem furt pocit, že vše není jak má být. Už jsem nutně potřebovala zase se vrátit alespoň částečně do života, který jsem měla tak ráda. Ale po návratu z Bydžova domů mě čekala velká a zásadní vyšetření v nemocnici, která měla ukázat, jak tělo reaguje na léčbu a jak bude potřeba pokračovat. Když jsem se a ně objednávala, tak mě doktorka upozornila, že počítají, že léčení bude trvat ještě 3 až 6 měsíců.

Když jsem styšel tenhle časový údaj, tak na mě šly mdloby. Byla jsem čím dál nepřijemnější, neustále bez nálady a energie. Cítila jsem, že pokud se něco nestane, tak asi zešílím.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*