Tak trošku jiná dovolená

Probudila jsem se na „pokoji“, kde neustále pobíhali setřičky. Připadala jsem si jak na nějakém místě, kde se jen čeká na převoz někam dál. Když si sestřička všimla, že jsem vzhůru, přivedla za mnou doktora, který na mě mluvil a já ikdyž jsem mu chtěla odpovědět, tak jsem neměla sílu ani otevřít pusu. A tak jsem raději zavřela znovu oči a pokračovala ve spánku.

Další otevření očí už bylo o hodně veselejší, přijeli se za mnou podívat babička s dědou. Chtěla jsem je pozdravit, ale i přes veškerou mou snahu, se nerozhodně nejednalo o souvislé věty. Tak mě babička s dědou raději nenechali vůbec mluvit, jen mi vyprávěli a po chvilce je sestřička odvedla a já mohla pokračovat zase ve spánku.

Večer už jsem začala normálně komunikovat se setřičkama na prstech jsem měla cosi, co mi neustále padalo (samo samozřejmě) a sestřička mi neustále nadávala, že si to sundávám (proč bych to asi dělala :D). Neměla jsem v plánu se s ní dohadovat, jen jsem potichu sledovala, jak se na tom mém „pokoji“ pořád někdo hemží a měla jsem pocit, že vůbec ničemu nerozumím.

Další ráno mi přišel doktor oznámit, že mě převezou do Jičína. Ve volné chvíli se mě zeptal, jestli si pamatuju na svoje jméno a jaký je den. Jelikož jsem v tu dobu neměla vůbec páru o tom, že jsem 4 dny strávila v umělém spánku, myslela jsem si, že je sobota. Doktor se tvářil tak nějak všelijak, ale asi mu moje odpověď stačila. Zpráva, že mě převážejí do Jičína mě udělala velkou radost. Myslela jsem si, že jakmile dojedu do Jičína, kde na mě někdo mrkne a zjistí, že jsem v pořádku, tak budu moct domů. Myslela jsem si, že pro mě přijede někdo z rodiny a pojedeme, k mému velkému překvapení ke mě přišel tým personálu nemocnice, naložili mě na lehátko a převezli do sanitky. Až v tu chvíli jsem si všimla, že ze mě vedou nějaké hadičky…Jen co mě naložili do sanitky zase jsem usnula, nějak mě těch pár metrů, které jsem jela na lehátku zmohlo.

Když jsem zase otevřela oči už jsem byla v Jičíně a usmívala se na mě blonďatá milá sestřička, která na mě mluvila, jakoby mě znala. Moc jsem toho nenamluvila, jen jsem se snažila trošku probrat po tom spánku. Už jsem byla schopná mluvit v souvislých větách, které dávaly smysl. Jen co mě převezli na jičínské ARO, tak jsem uviděla manžela s maminkou. Po chvíli se objevil David s mojí mamkou a já jsem vůbec nechápala, kde se všichni vzali. Ještě po chvilce dorazil taťka, strejka, obě babičky a dědové. Byla jsem překvapená, že si celá rodina našla čas na to, se za mnou zastavit v nemocnici a strávit se mnou čas. Na ARU byla pouze hodina návštěv, takže se postupně všichni u mě vystřídali a strávili se mnou chvilku. Myslela jsem si, že mě poté prohlédne doktor a budu moci konečně domů.

V Jičíně na ARU byli všichni neskutečně milý a furt za mnou někdo chodil, ptal se jestli něco nepotřebuju a konečně se tak nějak začali okrývat střípky toho, jak to se mnou vypadá. Bylo mi oznámeno, že v nemocnici si ještě trošku pobudu a že jakmile budu schopná přejít chodbu v jakémsi chodítku budu převezena na oddělení neurologie. Vůbec jsem nechápala, proč by to měl být problém, ale když jsem viděla tu soustavu hadiček, která vedla z mého těla, tak jsem si říkala, že asi z nějakého důvodu si mě tu nechávají. Na neurologii pracuje kamarádka Radka, tak jsem měla radost a ještě větší mi udělalo, když za mnou přiběhla, aby mě pozdravila. Tušila jsem, že budu v nejlepších rukách.

První jídlo, které si pamatuju, že jsem dostala byl jakýsi nutridrink s čokoládovou příchutí. Vůbec mě nenapadlo, že do té doby jsem nic nejedla. Drink jsem vypila, ale byl hrozně hnusnej :D. Naštěstí za chvilku přišla sestřička, že pokud chci můžeme zkusit vstát z postele. To bylo vcelku v pohodě a napoprvé jsme v „chodítku“ přešli celou chodbu. Tak bylo rozhodnuto o přesunu na neurologii další den. Měla jsem ohromnou radost, že budu na oddělení s Ráďou a budeme moci pořádně pokecat.

Tady už to vememe trošku rychleji ať místo článku z toho nemáme knížku o popisu nemocnic. Po přesunu na neurologické oddělení už jsem mohla příjímat návštěvy a byla jsem hrozně ráda, že tolik lidí si našlo čas a chuť se za mnou zastavit. Uprostřed týdne už sestřičky stanovily kolik času u mě můžou návštěvy být, jelikož jsem téměř nebyla sama, za což jsem byla neskutečně ráda, ale sestřičky a doktoři moc ne. Jedinou výjimku měl David, který většinou chodil odpoledne a trávil se mnou většinu volného času.

Nemocniční strava

Abych pravdu řekla, na nemocnici v Jičíně jsem slyšela všude jen samé špatné věci, ale nikdy jsem zde nestrávila noc, pouze pár minut na chirurgii. Ze své zkušenosti můžu říct, že jsem byla nadšená z péče, milých sestřiček a vlastně celého personálu, který udělal vše, co mi na očích viděl.

Jídlo jsem nejdřív neřešila vůbec a jedla, co mi bylo přineseno, jak návštěvami (moc děkuji), tak i co mi naservírovali v nemocnici. Ze začátku to byla klasická kuchyně – snídaně (pečivo, máslo, jogurt, ovoce), oběd (polévka, maso, omáčka, příloha a většinou ještě kus ovoce nebo nějaký jogurt či tak) a večeře (někdy studená – chleba s něčím a někdy teplá – podobná obědu) . Chutově to bylo fajn, ale kdo mě sledujete na Instagramu či na Facebooku, tak si asi řeknete, že s tím, jak jsem před úrazem jedla to nemá vůbec nic společného. To máte pravdu. Asi čtvrtý den na této stravě mě začalo bolet břicho a měla jsem pocit, že bych snědla celou cukrárnu i s prodavačkou. Ani ve snu mě nenapadlo, že by existovalo nějaké řešení, tak jsem se rozhodla sestřičky poprosit, jestli bych si nemohla zajistit vlastní jídlo.

K mému velkému údivu mě sestřičky řekly, že za mnou pošlou paní se kterou se na jídle můžu domluvit a uvidíme, co se dá dělat. Netrvalo to dlouho a přišly za mnou dvě paní se kterými jsem se bavila, jak jsem jedla před úrazem a jak bych si představovala jíst. Bez problémů jsme se domluvily na kompromisu, který byl ok pro obě strany. Když si vemu jak každý nadává na nemocniční jídlo, tak nevím, jestli jsem měla zrovna štěstí na úžasné lidi kolem sebe nebo jestli prostě je jednodušší nadávat, než otevřít pusu a zeptat se….

Po změně stravy se začalo spousta věcí lepšit, krevní testy vycházely lépe, modřiny se začaly lépe hojit a celkově zdravotní stav se lepši. Po pár dnech jsem už měla o pár hadiček méně. Mohla jsem chodit sama alespoň po pokoji. A mohla jsem se začít rehabilitatovat….

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*