Promiň, nemám čas

„Promiň, ale já nemám čas“ – taková obyčejná věta. Jak je absurdní se ukázalo přesně v době, kdy jsem začala mít času víc než dost. Bydlela jsem sama, školu jsem měla úspěšně za sebou, soustředila se na sebe a své zájmy, užívala si nových zážitků a příležitostí a v neposlední řadě jsem spoustu času trávila s Davidem. Čas ukazoval, že na spoustu věcí máme stejný názor, oba milujeme jídlo a čas strávený v posilce pro nás není povinnosti nebo ztráta času, ale naopak společná aktivita, ze které jsme oba nadšený. Hodnota času mi v tuhle chvíli vůbec nepřišla důležitá, měla jsem ho dost, trávila ho po svém. Nebyl jediný důvod na časem nějak přemýšlet.

Jak jsem měla furt co dělat, tak právě čas plynul jako voda a jednoho dne přišla nabídka od kamaráda Mildy na další zážitek – spaní pod širákem. Nejsem si jistá a je možné, že mi někdo s lepší pamětí bude oponovat, ale mám pocit, že jsem nikdy pod širákem nespala. Nejlákavější na tom bylo, že se mělo jednat o spaní na hradě Kumburk a v doprovodu mě úžasné Verči (o té ještě budu psát) a spousty skvělých lidí. A samozřejmě jsem měla pocit, že budu mít další věc, kterou si můžu odškrtnout jako splněnou.

Na Kumburku jsem x let nebyla a za poslední měsíc se to sešlo tak, že jsem tam byla 6x (tak nějak shodou náhody … nebo?…). To místo mě hrozně fascinovalo, mělo pokaždé své kouzlo a rozhled do Českého ráje byl pokaždé stejně dechberoucí. To místo mělo zvláštní atmosféru…

Přespání bylo naplánované zrovna na den uzávěrky, což bývá trošku adrenalin, takže jsem byla ráda, že kamarád Kuba, který bydlí ve stejném domě se nabídl, že můžu jet s ním až skončím v práci. Verče nakonec nebylo dobře, tak se z akce omluvila. Chvilku jsem taky uvažovala, že se nezúčastním, ale nějak mě to tam táhlo…a vidina toho, že zažiju něco nového byla prostě silnější.

Než jsme se vydali na Kumburk, tak jsem ještě hodila do trouby takové rychlé muffiny a lá štrůdl, aby bylo co snídat, sbalila jsem si večeři na oheň a batoh nezbytností, abych mohla spát pod širákem. Vyráželi jsme nakonec dříve, než jsme plánovali, ale Milda s pár lidma už tvořili základní tábor a další účastníci akce přijížděli postupně během večera. Na moment se u ohně za námi stavil i správce hradu a poseděli i se svým psem s námi a podělil se o zajímavé historky. Milým překvapením byly kamarádky Verča (další Verča) s Jančou, které se cestou na koncert (myslím, že se jednalo o Paulieho Garanda) stavily na pokec.

Večer byl hodně pohodový, seděli jsme u ohně vyprávěli si příběhy ze života, zážitky z cest a prostě si užívali pohodu. Jako překvapení měl Milda připravenou svíčkami rozsvícenou cestu do hladomorny, která měla po setmění úžasnou atmosféru. Mobil jsem neměla celý večer skoro v ruce, ale než jsme se vyšplhali až k hradu, tak jsem na Instagram a Facebook do příběhu přidala fotku s popiskem, že nás čeká noc pod širákem. Po návratu z hladomorny jsem koukla na mobil a tam jsem měla asi 7 zpráv od kamarádů, ať na sebe dávám pozor, že na Kumburku je špatná energie. A že i psíci jsou z toho zmatený a stalo se tam nějaké neštěstí. Už byla tma a úplně dobrý pocit jsem z toho neměla, ale na druhou stranu jsem si nechtěla nic připouštět a věřit na nějaké povídačky.

Když pokročila noc čekal nás ještě výšlap na rozhlednu a povídání o hvězdách od jednoho z účastníků – Filipa. Hvězdy byly krásně vidět a Filip o všem, co věděl hrozně hezky vyprávěl. A mě úplně napadlo, že taková „obyčejná věc“ jako je pozorování hvězd je něco, co by mě normálně ani nenapadlo a přitom to má takové kouzlo.

Po kouzelném sledování oblohy jsme se zase přesunuli zpátky k ohni a povídali a povídali o všem možném. Čas neskutečně utíkal a furt bylo o čem povídat a už od malička jsem zbožňovala atmosféru ohně a zvuk praskání dřeva. Jak čas letěl, tak se první parta lidí rozhodla jít spát – cca kolem 1 hodiny ráno a nás pár, kteří ještě chtěli nasávat atmosféru jsme ještě chvilku poseděli u ohně (myslím, že cca do 2), ale ač atmosféra byla úžasná, tak nakonec jsme uznali, že by bylo dobré pár hodin napsat na další den, kdy nás čekal další program.

Ještě před zalehnutím do spacáku jsem se rozhodla odskočit si na záchod. Bohužel zrovna do místa, kde jsem absolutně neznala terén a baterku jsem měla v batohu. To je asi poslední, co si pamatuju. Zbytek znám víceméně jen z vyprávění. Zahučela jsem do jámy (prý 6-8 metrů hluboké). Kluci slyšeli ránu a zjistili, že jsem spadla, posvítili kamarádovi Kájovi, který za mnou slezl a zavolali záchranku. Na Kumburk není zrovna jednoduché se dostat, takže trvalo hodinu a půl než mě vyprostili z jámy a okamžitě transportovali do Fakultní nemocnice Hradec Králové.

Po převozu do Hradce se ukázalo, že v důsledku pádu se objevily otoky na mozku a krvácení. Lékaři na JIPce se rozhodli, že bude nejlepší tělo nechat odpočinout v umělém spánku a uvidí se, jak se s tím tělo popere. Faktor času jako by najednou přestal existovat.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*