8. týden – konec nebo začátek?

Nemůžu tomu uvěřit, vážně už je to 8. týdnů co jsem bez cukru… Osmý a poslední týden detoxikačního programu je doporučeno vyzkoušet jak bude tělo reagovat na cukr. Původně se mi to toho vůbec nechtělo, říkala jsem si, proč bych vlastně měla do sebe rvát cukr, když ho nechci jíst a snažím se tělo od cukru očistit. Důležitost tohoto kroku jsem pochopila vlastně až pár týdnů po konci detoxu. Zrovna se to sešlo skvěle, protože v práci jedna kolegyňka odcházela a druhá slavila narozeniny, tak jsem spojila příjemné s užitečným a byla zvědavá jak bude tělo reagovat.

Než jsem se do detoxu pustila, oslovila jsem pár lidí, kteří detoxem již prošli a zajímaly mě jejich zkušenosti, úskalí a celkově názor na vyřazení cukru. Nikdy jsme nebyla zastáncem krátkodobých detoxikačních programů, ale nerada bych je házela všechny do jednoho pytle. Většina mnou oslovených lidí se shodla na tom, že když v osmém týdnu zkoušeli sladkost, bylo to odporně sladké a vůbec jim to nechutnalo. Jedna slečna dokonce uváděla, že si dala sušené ovoce a nebyla schopná ho sníst. No, musím říct, že nic takového se teda nestalo :), měla jsem 2 minizákusky po večeři a žádná odporně sladká chuť se nekonala, jen normální sladká chuť. Trošku jsem se bála, že po té době co ochutnám cukr, že najednou moje chuťové buňky si vzpomenou na sladkou chuť a nebudou chtít přestat, ale žádný extra požitek se nekonal a minizákusky jsem dojedla spíše ze slušnosti, raději bych si dala domácí čokoládu nebo oříšky než zákusek. V tu chvíli mi došla důležitost tohoto „testování“, najednou jsem měla možnost volby, žádné chutě, žádné nutkání.

V 7. týdnu jsem měla sraz s mou úžasnou svědkyní na kafčo a jelikož jsem do kavárny dorazila trošku déle, Verča už měla objednáno a dala si i vyhlášený mrkvový dortík. V první chvíli jsem se trošku zarazila, u malého stolu na mě koukal velký mrkvový dortík :D, ale nakonec to bylo úplně v pohodě, žádné chutě nebo nutkání ho Verče sebrat a sníst se nekonaly. Verče trvalo asi dvě hodiny než ho spořádala :D, kdyby mě honila mlsná, tak už jí ho dávno sním za tu dobu. Ale měla jsem radost, že to se mnou mimo prvotního šoku nic neudělalo.

Abych se vrátila ještě k detoxu, knížka Sladký život bez cukru je skvělá v tom, že Vám ukáže jak se zbavit závislosti na cukru  a pak to nechá na Vás, máte prostě na výběr. Nejsem zastánce extrémů a myslím, že kdyby knížka byla postavená na zákazech, hodně rychle ji zase zavřu. Hrozně se mi líbilo, že na konci detoxikačního programu dostanete i rady co dělat, když si cukr dáte a jak zabránit tomu, aby se tělo opět stalo na cukru závislé. Myslím, že spousta lidí (včetně třeba mé mamky, která celý program úspěšně dokončila) se nebude vyhýbat cukru jako čert kříži, ale zvolí nějakou rozumnou cestu.

Před cukrdetoxem jsem hodně pekla a každý den jsem měla nějaký domácí koláč, sušenky nebo ovesnou kaši s ovocem (někdy i všechno v jeden den), ač se nejednalo o cukr jako takový (často ale o med, melasu, javorový syrup), ale třeba flavdrops (umělé sladidlo na bázi stévie nebo sukralózy) či stévii, pořád se jednalo o návyk na sladkou chuť. Všechny sladkosti byli zdravé, celozrnné, často i bezlepkové, ale byl to denní návyk, potřebovala jsem mít denně něco sladkého.  Jsem hrozně ráda, že jsem se toho návyku zbavila a dokážu daleko více vnímat chutě takový skvělých ochucovadel jako je nepražené kakao, pravá vanilka nebo skořice. Úplně mi to stačí.  Pustit se do cukrdetoxu bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí, neplánuju úplně přejít na nízkosacharidové stravování (jako třeba blogerka Cukrfree, která se také pomocí této knihy zbavila závislosti na cukru), ale tuk beru na milost a k cukru a sladkostem (byť ve zdravém kabátku) se v pravidelných jídlech vrátit nehodlám. Zdravé (vlastně i nezdravé) mlsání neodmítám, ale beru ho jako vyjímku, kterou si s chutí občas, když budu mít chuť a příležitost dám, ale protože chci, ne proto kvůli tomu, že jsem závislá na cukru a honí mě mlsná.


Ty jako fakt nejíš vůbec cukr, jo??? (aneb co na to mé okolí)

Ještě bych ráda doplnila takový dovětek, nevím jak to vnímalo mé okolí, ale snažila jsem se nebýt otravným odpůrcem cukru a nikomu tím nekomplikovat život (při návštěvách mi stačila káva, případně přítelova maminka byla na mě připravená s jogurtem a oříšky, to bylo super). Ale často přišlo nepochopení. Přijde mi trošku zvláštní, že jsme si zvykli na to, že lidi nemůžou lepek, laktózu, mají potravinové alergie, ale cukr je natolik součástí našich životů, že když někdo nechce jíst cukr (co na tom, zda důvody jsou zdravotní nebo jen přesvědčení??), přijde údiv a často i nepochopení. Po celou dobu detoxu se mě dost lidí ptalo na podrobnosti a jaké to vlastně je, nejprve jsem s nadšením vyprávěla, ale reakce byla povětšinou stejná – údiv, kroucení hlavou (doplněný výrazem – ta holka je blázen :D) a do jisté míry nepochopením. Cukr je součástí našich životů natolik, že většina lidí si nedovedla představit, že by ho vyřadila, ač je to lehčí než se může zdát.

A zároveň bych ráda poděkovala všem, kteří za mnou stáli a podporovali mě v mém rozhodnutí (a podporují mě a chápou dodnes), bez jejich podpory by to bylo o dost těžší, možná právě díky nim to byla taková hračka.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*